Jdi na obsah Jdi na menu
 


Socializace psa je důležitý prvek výchovy psa, aneb proč je dnes tolik problémových psů

16. 11. 2011

 

Denně pořád slyšíme, jak nějací psi napadnou člověka. Současná média nikdy tyto zprávy snad neomrzí. Odborníci-kynologové pak radí veřejnosti, jak agresivitě psů předcházet. Nepovažuji se za odborníka, ale pokusím se svůj názor na tuto problematiku vysvětlit.
            Jsem vozíčkář. Žiji s rodiči na vesnici v rodinném domku. Moji velkou láskou jsou psi. Nemám však labradorského retvívra s asistenčním výcvikem (takto vycvičení psi vozíčkáři např. zvedají spadlé osobní věci, otevírají dveře atd.), jak by se dalo čekat. Mým životem mě doprovázejí němečtí ovčáci.
            První byl Buck, který mi dělal kamaráda v dětství. V roce 2001 Buck zemřel. Pořídili jsme si 5měsiční štěně Maxe. Já si umínil, že ho budu cvičit. Právě jako asistenčního psa. I když mě v tom podporovala celá rodina (hlavně můj otec), výcvik se příliš nedařil. Proto jsem v roce 2002 začal navštěvovat „Psí školu“. Tam jsem pod vedením paní instruktorky Ivety Skalické postupně Maxovo chování zlepšoval. Časem mě jakžtakž poslouchal, ale pro asistenční výcvik neměl vhodnou povahu.
V roce 2003 jsem přestoupil do základní kynologické organizace Litomyšl. Mého a Maxova výcviku se ujali kynologové Martin Šplíchal, Jan Kmínek a Šárka Skřivanová. Učarovala mě sportovní kynologie, kde se psi trénují ve třech disciplínách (stopa, poslušnost a obrana) Za čtyři roky jsem s Maxem absolvoval 4 závody a složil 3 zkoušky (ZZO, ZM, FPr1), za což jsem vděčný skvělé partě lidí na cvičáku a celé moji rodině. V roce 2009 Max náhle odešel do psího nebe.
Kynologii jsem už nedokázal opustit, a proto jsem si domů přivezl 8týdenní fenku s průkazem původu Cher Námořník od pana Matuly. Jméno jsem ji upravil na Kety.
Ale zpět k úvodu mého dopisu. Právě u Kety jsem začal zjišťovat jaký má význam výchova psa od tak útlého věku. Dnes už můžu říct, že OBROVSKÝ a ZÁSADNÍ!
Už v 11 týdnech jsem ji přivedl na cvičiště do Litomyšle. To pro Kety neznamenalo drilování poslušnosti ,ale hlavně seznámení s cizím prostředím, lidmi a ostatními psy.
   Dospělí psi ji učili „psí etiketu“. Hry se mě zdály někdy divoké a já se bál, aby Kety nepřišla k úrazu. Zkušenější pejskaři mi však říkali, že je to normální. Kety tak sama brzy poznala, kdy je to její chování v pořádku a kdy už to „přepískla“. Toto období se nazývá socializace (probíhá ve věku od 7 až do 12 týdnů) a patří mezi nezastupitelné části výchovy každého psa. Právě ona socializace Maxovi chyběla a z toho vyplynuly pozdější problémy, jako podstatně horší ovladatelnost v přítomnosti dalších psů. 
Současně se Kety učila základní cviky – přivolání, „Seď“ a „Lehni“, poznávala za co je chválena a co naopak nesmí , připravovala se na stopování i obranu. Cvičil jsem pouze za přítomnosti zkušených instruktorů. Při výcviku jsem skoro pořád používal 4metrové vodítko (u štěněte klidně stačí prádelní šňůra). Vodítko většinou tahala volně za sebou, abychom ji v případě potřeby mohli zadržet. Ke cti Kety patří to, že vodítko nekousalaJ.
Kety jsem motivoval a odměňoval především hračkou, protože o pamlsky neměla z počátku velký zájem. Nejprve to byla stará pracovní rukavice, pak měkký pěnový míček se šňůrkou a nakonec tvrdý gumový, který používám dodnes. 
Pro rozvíjení hravosti mi taťka vyrobil speciální „udici“. Byl to vlastně 1 m dlouhá tyčka, na jejímž konci přivázal hadřík. Touto pomůckou pohybujete před štěnětem, jako když malé děti dráždí kotě papírkem na motouzu. Po pár úhybných „manévrech“ necháte štěně hadr ulovit a dáte mu možnost se s kořistí chvíli potěšit. Ideální je, když ho můžete přitom držet na již zmiňovaném vodítku. Potom tyčku vyměníte s psíkem za voňavý pamlsek. Jakmile dobrotu sežere, pokračujte ve hře. Když už psíkův zájem o hadřík klesá, tak ji schováme. Výhodou je, když vám manipulaci s tyčkou ukáže nějaký znalý kynolog. Takto psí zjistí, že s vámi je legrace a bude vás ochotněji vnímat.
            Toto jen pár mých zkušeností. Výcvik psa je však běh na dlouho trať. Lidé k nám na cvičiště přijdou často s ročním psem. O socializaci nemůže být mnohdy ani řeč. Navíc to bývají velká plemena – německý ovčák, labrador, dobrman. Naivně si myslí, že za půl roku budou mít psa vycvičeného. Po třech měsících to vzdají, protože je pes ještě nerespektuje a hlavně to je časově náročné.
         Dříve měli na venkově plno vesnických „voříšků“. Tito zpravidla malí až středně velcí psi žili vedle svých páníčků celkem bez problémů. Nevítané hosty upozornili hlasitým štěkotem. Když už kousli, tak velkou újmu na zdraví nezpůsobili.  Kromě toho „voříšci“ vynikali skromností a dožili se i vysokého věku.
            Dnes je situace jiná. Skoro každý chce zahradu s bazénem a k tomu reprezentativního psa. Takže se u rodinných domků objevuje rhodézský ridgeback, akita inu, pitbul, dobrman či rotvajler. Když se zeptáte majitelů, proč si to plemeno vybrali, odpoví vám: „Nám se líbil, našli jsme ho encyklopedii psů. Mám tu barák, musí hlídat, aby nás někdo nevykradl.“   
            Ano, je dobré mít psa, který vás dokáže ochránit. Ale k tomu, aby provedl zákrok proti útočníkovi a pak se dal odvolat, potřebuje poměrně náročný výcvik. Nikdo si doma nepřeje neovladatelné nebezpečné zvíře. A proto svůj dopis zakončím mottem Českého kynologického svazu:
             
„Cvičte svého psa, dokud je čas!“
 
Václav Rambousek, Čistá u Litomyšle